Celková hloubka Hranické propasti 329,5 metru (nejhlubší krasový útvar v ČSSR) je tvořena tzv. suchou části – 69,5 m a částí zaplavenou kyselkou – 260 m. Potápění do hloubek více než 60 metrů s přístroji plněnými vzduchem je spojeno s nebezpečím dusíkové narkózy a průzkum pomocí sond je nedostatečný. Dusík ve vdechovaném vzduchu se začne od hloubek okolo 40 metrů projevovat svými narkotickými účinky. Potápěč začne být veselý, lehkomyslný, nepozorný; prvotní příznaky můžeme přirovnat k lehkému alkoholovému opojení. Se vzrůstající hloubkou se účinky zvětšují, potápěč ztrácí nad sebou kontrolu, až nakonec upadne do bezvědomí. Proto se dusík nahrazuje inertním plynem héliem, které narkotické efekty nemá. Nadto je hélium několikanásobně řidší než dusík, a proto se za zvýšeného tlaku směsi dýchá lehčeji. (Hustota směsi se s hloubkou zvyšuje přímo úměrně, např. v hloubce 50 metrů je hustota směsi šestkrát větší než na hladině. Při dýchání dochází k turbulentnímu proudění a tím k zvýšené námaze dýchacího svalstva se všemi negativními důsledky.)
Z cenových a dekompresních důvodů jsme namíchali směs ne pouze O2 + He, ale tzv. trimix – O2 10,5 % + N2 39,5 % + He 50 % (neboli vzduch 50 % + He 50 %). Směs jsme nechali dva dny v klidu, aby došlo k dokonalému promíchání všech složek.
Den před vlastním sestupem jsme provedli přípravné práce, spustili se Zubatice fixní sestupové lano se zátěží do 120 metrů, instalovali nový dvacetisedmimetrový dekompresní žebř, nachystali pomocné lanové spojky atd.
Následujícího dne, 2. května 1981, pomocná a zajišťovací skupina zavěsila na určená stanoviště dekompresní láhve, plán ponoru na hliníkové destičce, dekompresní tabulky aj. Ing. Lubomír Benýšek a Fraňo Travěnec jsme tvořili hloubkovou dvojici. Na zádech jsme nesli přístroj 2?12 litrů vybavený ústenkovou plicní automatikou se dvěma druhými stupni, kontrolním vodotěsným manometrem a dofukováním vyvažovací vesty. Na tomto přístroji jsme měli upevněnou havarijní třílitrovou láhev s jednou automatikou. Oba přístroje byly naplněny trimixem na 16 MPa. Dále jsme měli běžné vybavení jeskynního potápěče: dvě svítilny, hodinky, hloubkoměr, kompas, dekompresmetr, nůž, masku, ploutve, poznámkovou tabulku, úvazek, pomocný naváděcí bubínek, neoprénový oblek proti chladu a vyvažovací vestu. Jelikož parciální tlak O2 v naší směsi byl dostatečný teprve od hloubky asi 10 metrů, museli jsme použít k sestupu do 49 metru běžný vzduchový přístroj. (Vlivem konfigurace Hranické propasti je výhodnější provádět výměnu přístrojů až na Zubatici. Dvě desetilitrové láhve se vzduchem a automatikou jsme měli karabinami posuvně zavěšeny na sestupovém fixním laně a připojeny krátkými lanky k našim opaskům.
Až na Zubatici nás doprovázeli potápěči se vzduchovými přístroji Miroslav Lukáš a Pavel Řezníček. Na břehu byli připraveni v plné pohotovosti jisticí potápěči Zdeněk Šmíd a Vladimír Vyhnálek. Pomocnou skupinu tvořili potápěči Tomáš Ježek a Zdeněk Hoferek.
Ponor jsme zahájili v 11.30 hodin. Za tři minuty jsme projeli naši známou trasu Severozápadním kanálem do hloubky 49 metrů na Zubatici. Během dvou minut jsme se odpojili od desetilitrových lahví se vzduchem a přešli na dýchání trimíxu. Řídká směs nám začala lehce proudit do plic jako osvěžující vánek po dusném letním dni. Po několika vdeších zmizely první varovné příznaky dusíkového opojení. Neměli jsme ale čas na pozorování těchto drobností. Časový plán byl tvrdý. Rychlým klesáním jsme pokračovali v ponoru. V 90 metrech „odešla“
s patřičným zvukovým efektem italská svítilna, určená podle prospektu do hloubky 120 metrů. Naštěstí přísné předpisy pro jeskynní potápění nařizují potápěči mít vždy nejméně dvě svítilny.
Hloubky 110 metru jsme dosáhli za 7,5 minuty od začátku ponoru. Ani zde jsme nepociťovali žádné příznaky opojení. Parciální tlak N2 nabýval hodnot odpovídajících hloubce 37,4 metru jako při potápění se vzduchem a hustota směsi byla ekvivalentní hloubce 58 metrů. Pohled na kontrolní manometr ukázal, že jsme již překročili plánovanou spotřebu 5 MPa, přestože pobyt v maximální hloubce trval pouhé půl minuty.
Okamžitě jsme začali výstup. Nebylo ale čeho litovat, viditelnost po celou dobu ponoru byla jen 2 metry a kromě sestupového lana, kolegy a občas jižní stěny Liftu jsme nic neviděli. Vystupovali jsme rychlostí 12 m/min, jak to předepisují dekompresní tabulky pro potápění s héliem. (Při potápění se vzduchem se vystupuje rychlostí 20 m/min.) Po pěti minutách jsme dorazili k našim netrpělivým kamarádům na Zubatici. Za dvě minuty jsme se vrátili na dýchání vzduchu a pod starostlivou kontrolou obou „chův“ jsme doplavali k pět minut vzdálené první dekompresní zastávce v 24 metrech.
Po sedmi nekonečných a nudných zastávkách jsme vystoupili na hladinu v 13.38 hodin. Celkovou dobu pobytu ve vodě dvě hodiny a osm minut nám usnadnila její teplota 15,9 °C.
Smysl celé akce nebyl v překonání nějakých rekordů, ale v prověření možnosti hloubkového potápění s héliovzduchovou směsí v náročných jeskynních podmínkách. Pokud jsme získali informace, dosud v Československu nikdo se potápěním s trimixem prakticky nezabýval.
Text: Fraňo Travěnec
Nákresy a scan: Fraňo Travěnec
Foto: Zdenek Hoferek
