DALŠÍ INFORMACE

Netopýři Hranické propasti

 

Hranická propast je bezesporu fenoménem i z hlediska výskytu netopýrů. Jejich aktivita na celém území NPR Hůrka je překvapivě nízká, zatímco uvnitř suché části Propasti a v jejím bezprostředním okolí je naopak velmi vysoká. V blízkosti Propasti bylo zjištěno také široké druhové spektrum netopýrů. Tato zjištění ukazují zásadní význam Propasti jako lokality pro život netopýrů.

Po významném objevu dosud jediné letní kolonie netopýra velkého v podzemí České republiky právě v Hranické propasti zde započal v roce 2000 systematický výzkum aktivity netopýrů na horní hraně Propasti. Byly použity dvě základní metody – pravidelný odchyt netopýrů do sítí natažených na hraně Propasti a opakované nahrávání ultrazvukových signálů speciálními detektory. Již léta jsou na stejných místech používány sítě o stejné délce. Při sledování výletu netopýrů z úkrytu byla s úspěchem použita také kamerová technika.

Vysoký počet netopýrů v letním období v Propasti a jejím bezprostředním okolí vedl k předpokladu, že zde ve vhodných úkrytech mohou některé druhy utvářet mateřské kolonie. Ukázalo se, že stabilním úkrytem mateřské kolonie netopýra velkého je suchá část jeskyně Rotunda, která není normální cestou pro člověka dostupná. Některé jiné druhy však zřejmě využívají vertikální skalní pukliny ve strmých stěnách Propasti. Existence mateřských kolonií jiných druhů se sice neprokázala, nicméně zejména u druhého nejpočetnějšího druhu – netopýra hvízdavého – byl zjištěn vysoký počet odchycených mláďat uprostřed léta. Aktivita tohoto druhu a její sezónní a noční změny mohly být kvůli nedostupnosti úkrytů pravidelně sledovány jen pomocí ultrazvukové detekce uvnitř Propasti.

Podle posledních zkušeností je dalším adeptem využívajícím skalní štěrbiny Propasti netopýr rezavý, který jinak osídluje především stromové dutiny.

Při pravidelných odchytech byl postupně v této lokalitě potvrzen výskyt patnácti druhů netopýrů, z nichž převládali netopýr velký a již zmíněný netopýr hvízdavý. K dalším relativně častým druhům patřili netopýr rezavý, netopýr vodní, netopýr černý a netopýr večerní. K vzácnějším druhům lze zařadit netopýra brvitého,  netopýra řasnatého, netopýra velkouchého a netopýra dlouhouchého.

Další čtyři druhy byly za celé období zaznamenány jen jednou – netopýr parkový, netopýr vousatý, netopýr stromový a vrápenec malý. Poslední dva druhy byly poprvé odchyceny až v roce 2010.

K nejvýznamnějším objevům patří nález létavce stěhovavého v jeskynní štěrbině uvnitř Propasti v roce 2011, čímž byl poprvé doložen výskyt tohoto druhu na území České republiky.

Ve vzorcích se u netopýra velkého každoročně do června vyskytují jen dospělé samice, teprve od července se začínají objevovat tohoroční mláďata, která postupně nad dospělými samicemi převažují. Na podzim jsou již přítomna jen mláďata, ale i ta v průběhu listopadu místo opouštějí.

Srovnáním počtu výskytů netopýra velkého při výletu z Rotundy zaznamenaného kamerou s výsledky odchytu bylo možno odhadnout velikost letní kolonie v suché Rotundě. Počet dospělých samic v kolonii před obdobím porodů činí asi 500 jedinců. Po odstavu mláďat se počet vylétávajících netopýrů pohybuje okolo 750 jedinců. I přes meziroční výkyvy se kolonie zdá být z dlouhodobého hlediska početně stabilní. Nejvyšší četnost byla zjištěna v červenci, kdy se na vzorku z odchytu významně podílejí již i tohoroční mláďata. Jejich podíl se postupně zvyšuje a od druhé půlky září do konce října se již mezi odchycenými zvířaty dospělé samice vyskytují jen výjimečně. Jeskyně Rotunda slouží nedospělým jedincům po rozpadu reprodukční kolonie v srpnu i nadále jako úkryt, zatímco dospělé samice odlétají na jiné, neznámé lokality, kde se setkávají s aktivními samci.

Hranická propast jako evropsky významná lokalita s výskytem čtyř kriticky ohrožených druhů netopýrů a pěti druhů zařazených do soustavy Natura 2000 je jednou z nejvýznamnějších chiropterologických lokalit v ČR. Její význam podtrhuje nejen existence dosud jediné podzemní kolonie netopýra velkého, ale je i místem s vysokou druhovou diverzitou netopýrů (16 druhů). Dlouhodobý monitoring netopýrů již přinesl řadu konkrétních dat využitelných pro ochranu tohoho druhu naší fauny i pro účinnou ochranu této výjimečné lokality a bude nadále pokračovat.

Lenka Falková

Hranická propast očima geologa

Hranická propast je z geologického pohledu unikátním fenoménem. Hlouběji mu porozumíme, když jej zasadíme do širších časových a prostorových souvislostí.

Hranický kras je malé krasové území střední Moravy nacházející se na okraji Podbeskydské pahorkatiny. Rozkládá se na obou březích hlubokého údolí řeky Bečvy mezi obcemi Hranice, Teplice nad Bečvou a Černotín. Krasovou oblast o ploše přibližně 5,5×4 km tvoří několik ostrůvků devonských vápenců vystupujících z mladších hornin. Hydrologicky Hranický kras náleží povodí Bečvy, která zde hlubokým kaňonovitým údolím proráží z Hustopečské brázdy do Moravské brány. Největším dosud známým jeskynním systémem jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně, největším povrchovým útvarem Hranická propast.

Hranická propast spolu s celým Hranickým krasem byla modelována ve vápencích devonského a spodnokarbonského stáří, které náležejí macošskému a líšeňskému souvrství. Tyto vápence jsou tvořené stmelenými zbytky schránek mořských organizmů, které žily v prosluněném, teplém a mělkém moři v době, kdy se předchůdce evropského kontinentu nacházel na úrovni rovníku. Komplex vápenců je na severozápadě omezen Moravskou branou, na jihovýchodě se vápencová kra noří pod příkrovy Západních Karpat.

Tak, jak se tehdejší kontinent pomalu přesouval k severu, byla naše oblast zaplavována postupně hlubším a chladnějším mořem. Sedimentace probíhala v několikakilometrové hloubce pod mořskou hladinou, a tak toto mladší moře překrývalo bělošedé vápence bohaté na zkameněliny již jen nánosy kalu, bahna a písku. Vápence byly postupně překryty drobami a slepenci hradecko-kyjovického a moravického souvrství. Na celý komplex, zvaný moravskoslezské paleozoikum, byly později, při horotvorných procesech utvářejících Karpaty, nasunuty nejzápadnější karpatské výběžky.

V třetihorách, v období zvaném miocén, bylo území a již vytvořené starší horniny opět zaplaveno mělkým teplým mořem, které zde zanechalo usazeniny v podobě vápnitých jílů a písků. Těmito sedimenty byly také vyplňovány již existující krasové prohlubně i jeskyně, které se v té době nacházely pod hladinou moře. Nálezy miocenních sedimentů v jeskyních jsou známy ze Zbrašovských aragonitových jeskyní nebo z menších jeskyněk u Černotína a dokládají, že předchůdkyně dnešních jeskyní byly vytvořeny již před miocénem, tedy před 15 miliony let.

Hranický kras byl opakovaně vytvářen dvěma krasovými procesy. Vždy, když se vápence v důsledku výzdvihu pevniny či poklesu moře staly souší, začaly je postupně rozpouštět vody. Prvním typem bylo krasovění klasické, kdy jsou krasové útvary modelovány srážkovými vodami, druhé je krasovění hydrotermální, které bylo umožněno přítomností vlažných uhličitých minerálních vod.

Hranický kras leží na styku dvou celoevropsky významných geologických celků, a to Českého masivu a Západních Karpat. Po hlubokých zlomech, které tyto jednotky oddělují, unikaly směrem k povrchu plyny ze zemského pláště. To bylo při nedávných výzkumech prokázáno stopovými plyny, které doprovázejí vývěry oxidu uhličitého. Jedná se o nepatrné koncentrace helia, které může pocházet pouze ze zemské kůry, tedy z hloubky okolo 40 km.

Rozpouštěním plynů a minerálů v podzemních vodách vznikají proplyněné minerální vody, lidově kyselky. Oxid uhličitý dodnes migruje po hlubokých zlomech až na povrch a vytváří tzv. plynová jezera v podzemních dutinách. Podle teploty kyselky (22,5 °C) a jejího chemického složení lze usuzovat, že pásmo jejího vzniku leží při bázi devonských vápenců.

Teoretická báze devonských vápenců naznačuje také celkovou hloubku Hranické propasti. Problémem současné geologie však je, že celková mocnost vápenců nebyla v Hranickém krasu nikdy ověřena. Výpočty a modelováním geologického vývoje lze dosáhnout teoretické hloubky okolo 1 000 m. Ale v nedalekém vrtu Potštát byly stejné vápence nalezeny opakovaně zavrásněné v hloubce 4 200 m.

Výstupové cesty kyselek byly postupně zvětšovány korozí na dómy a kaverny dnešních rozměrů. Přesné doklady o začátku hydrotermálního procesu v Hranickém krasu však stále nemáme, neboť nejstarší části jeskyní se dnes nacházejí hluboko pod povrchem i pod úrovní podzemních vod. Podle posledních výzkumů, které byly zaměřeny na datování hydrotermálních sintrů, vznikla největší část dnes známých jeskynních prostor v období před 100-130 tisíci let.

Nejvýznamnějším a největším povrchovým objektem Hranického krasu je Hranická propast. V jejím okolí se nacházejí nevelké, ploché až mísovité závrty. Podle studia vrtných profilů byla část závrtů vytvořena klasickým krasověním ještě před pokrytím vápenců mladšími horninami. Některé závrty mohou být také ukazatelem míst silného teplicového zkrasovění, které se často jinak na povrchu neprojevuje. Ověření geneze jednotlivých závrtů je vzhledem k vysoké mocnosti nadložních sedimentů nemožné.

V zimě lze v podobě ploch, kde roztává sněhová pokrývka, vysledovat místa, kde vystupuje teplý oxid uhličitý naznačující přítomnost podzemních prostor. Nejzřetelněji se tato místa projevují v okolí Hranické propasti, nejznámější z nich bylo pojmenováno Půlhodina. Na vybraných místech vystupujícího oxidu uhličitého probíhá pravidelný monitoring chemického složení a množství vystupujících plynů.

Hranický kras je mimořádně zajímavým a cenným územím, kde se na malém kousku země projevuje neuvěřitelné množství geologických procesů, a to i těch v ČR ne zcela běžných. Postupné odkrývání jejich stop a souvislostí je skutečnou geologickou detektivkou, kterou stojí za to vidět na vlastní oči.

Milan Geršl

Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic z pohledu lesního hospodáře

NPR Hůrka u Hranic se nachází na území Lesní správy Frenštát p. R., která patří mezi

77 lesních správ státního podniku Lesy České republiky se sídlem v Hradci Králové. LS Frenštát obhospodařuje státní lesy zhruba o výměře 12 500 ha v okresech Frýdek-Místek, Nový Jičín a Přerov. Katastrální výměra LS činí 105 tisíc ha a zasahuje do 5 přírodních lesních oblastí, vyznačujících se rozdílnými přírodními podmínkami.  Hlavní činností správy je těžba dřeva a pěstební činnost. V současné době se těží 95 tisíc m3 dřeva ročně a objem pěstební činnosti se pohybuje okolo 22 mil. Kč. Lesní správa Frenštát jako správce státního majetku však prosazuje i aktivní plnění mimoprodukčních funkcí lesa, mezi něž mimo jiné patří i péče o zvláště chráněná území přírody v ČR.

NPR Hůrka u Hranic náleží do lesní oblasti 39,  Podbeskydská pahorkatina. Zdejší porosty se vyznačují převážně listnatou charakteristikou se zastoupením dubu zimního, dubu letního, buku lesního, habru obecného, javoru klenu a mírně je zde zastoupena borovice lesní a smrk ztepilý. Vyskytují se i dřeviny introdukované, jako modřín opadavý, borovice vejmutovka a trnovník akát, který se významně rozšířil a v plánu peče o NPR je stanovena jeho redukce výřezem. Významné je zde rovněž bylinné patro. K nevýznamnějším zástupcům patří lilie zlatohlávek, okrotice bílá, kruštík širokolistý, hlístník hnízdák a lýkovec jedovatý.

V roce 2009 postihla rezervaci větrná kalamita, kdy došlo na několika místech k významným polomům. S Ministerstvem životního prostředí bylo dohodnuto, že dříví z polomů bude ponecháno bez zásahu ke svému dalšímu přirozenému vývoji, byly pouze prořezány a zpřístupněny turistické stezky. Dnes je již patrná přirozená obnova těchto zasažených porostů.

V roce 2013 končí platnost lesního hospodářského plánu a současně i plánu péče o NPR  Hůrka.  V nových návrzích LHP a plánu péče je brán zřetel na nový stav po větrné kalamitě s důrazem na přirozenou obnovu.  Rovněž bude pokračovat redukce trnovníku akátu a smrku ztepilého, který je již v důsledku působení podkorního hmyzu ve velmi nízkém zastoupení.

Z hlediska vlastníka plní NPR Hůrka pouze nákladovou položku v hospodaření,

je však v našem zájmu udržet NPR pro veřejnost atraktivní a přístupnou. V roce 2013 byly opraveny oplůtky kolem turistických chodníků a rovněž prořezány stromy popadané přes stezky. Plánují se i další údržbové práce, jako oprava zábradlí kolem Propasti, odvodnění stezek ap. V těchto záležitostech jsou našimi partnery SCHKO Poodří a rovněž Správa Zbrašovských aragonitových jeskyní.

Oldřich Michálek

Bezobratlí živočichové v Hranické propasti

Zoologický průzkum Hranické propasti byl proveden jak ve světelné (eufotické) zóně, tak v zóně temna (afotické). Pravidelná biospeleologická sledování zde probíhají od roku 2002. Za nejcennější lze považovat nálezy dvou bezobratlých živočichů, kteří se zařadili mezi nové druhy v rámci fauny České republiky. Jedná se o drabčíka Atheta spelaea (Coleoptera – brouci) a štírka Chthonius heterodactylus (Pseudoscorpiones – štírci).

 

 Atheta spelaea byla nalezena v izolované části Propasti zvané Rotunda suchá, která patří do afotické zóny. Zjištěná populace je neobyčejně početná. Zároveň se jedná o jediný druh brouka, který byl v Rotundě suché prokázán. Hlavní rozšíření tohoto druhu leží v jihovýchodní Evropě a v oblasti jižních Alp, ve střední Evropě žije již pouze okrajově. Nález v Hranické propasti znamená doposud nejsevernější výskyt tohoto druhu.

 

Chthonius heterodactylus byl původně popsán ze severovýchodního Slovenska, později byl zjištěn i v Rumunsku a jižním Polsku. Je považován za endemický karpatský element. V Hranické propasti byl opakovaně zjištěn v prosevu vlhkého listí ve svahu nad jezírkem. Štírek rovněž žije ve Velkém závrtu (dříve zvaném Stará propast) v bezprostřední blízkosti Hranické propasti.

 

Vedle výše popsaných bezobratlých se v Propasti vyskytuje celá řada živočichů, kteří patří mezi druhy vzácné a ojedinělé, případně také druhy indikující zachovalé přírodní biotopy. Jsou to např. střevlíci Bembidion doderoi, Carabus coriaceus, Carabus scheidleri helleri (Coleoptera – brouci) nebo blešivec Niphargus tatrensis (Amphipoda – různonožci) zjištěný několik metrů pod hladinou jezírka.

Také oživení „suché“ části propasti, resp. svahu nad jezírkem, je velmi bohaté. Byli zde potvrzeni např. zástupci chvostoskoků, roztočů, drobnušek, suchozemských stejnonožců, mnohonožek, stonožek, dvoukřídlých, blanokřídlých, štírků, sekáčů, pavouků a brouků.

Velice zajímavé výsledky poskytl právě průzkum zaměřený na řád brouků. Celkem zde bylo zaznamenáno 116 druhů ve 15 čeledích: Carabidae (26 druhů), Dytiscidae (1), Hydrophilidae (1), Ptiliidae (1), Anthribidae (1), Leiodidae (10), Scydmaenidae (1), Staphylinidae (59), Helodidae (1), Elateridae (3), Nitidulidae (1), Phalacridae (1), Cryptophagidae (3), Corticariidae (1), Chrysomelidae (6).

Biospeleologické průzkumy Propasti nadále pokračují a slibují další zajímavé výsledky.

Roman Mlejnek

Propast a její okolí v minulosti

Hranická propast na naše předky působila jako tajemné a strašidelné místo a její existenci si potřebovali nějak „zdůvodnit“. Tak se v lidových vyprávěních rodily nejrůznější pověsti o vzniku Propasti, do nichž byl zpravidla zakomponován také nedaleký hrádek Svrčov, méně často i teplické lázně a hradiště v Ústí. Pro vyprávění v německém jazyce hrál roli i místní název Gevatterloch, tedy Kmotrova díra, zatímco v češtině se vždy mluví jen o Propasti, tak jako nedaleký poutní kostel Narození Panny Marie byl vždy jen Kostelíčkem.

Už existence těchto sídel v okolí Propasti naznačuje, že vztah lidské populace k této lokalitě má dlouhou historii. Nejstarší známou vrstvu osídlení dokládají archeologické vykopávky – v lokalitách Velká a Malá Kobylanka bylo nalezeno několik pazourkových nástrojů a zvířecích kostí, které svědčí o existenci lidského osídlení v pozdním paleolitu či raném mezolitu (cca 8 000 let př. n. l.). Mladší doklady osídlení byly objeveny v prostoru hradu Svrčova – jedná se o eneolitickou keramiku (cca 4 000 let př. n. l.).

Další zprávy už se mohou alespoň částečně opírat o svědectví psaných pramenů. Hrad Svrčov se k roku 1548 uvádí jako pustý, zachycuje ho také veduta Hranic, kterou vytvořil Jan Willenberger pro knihu Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593. Předpokládá se, že hrad vznikl v polovině 14. století a že jeho zakladateli byli vladykové ze Zdounek, jejichž erb zvaný svěrček (železný předmět ve tvaru písmene N, který měl svrhávat nepřátelské jezdce z koní) dal hradu název. V 18. století byl hrad využíván jako zdroj stavebního materiálu, takže dnes je viditelný jen hradní příkop a základy asi 2 metry silných hradeb a jedné obytné budovy. Podle několika pověstí se ve zříceninách hradu objevuje bílá paní. Jednou se stará o ztracené dítě, podruhé hlídá ukryté poklady. K jejímu vysvobození je třeba vytrhnout zlatý klíč z tlamy hořící svině.

Na nedalekém skalním ostrohu vystupujícím z Hůrky do údolí Bečvy je umístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Podle něj bývá skála ve starší literatuře označována jako Svatojánská. Sochu vytvořil roku 1708 Ferdinand Gross pro hranické náměstí. Nepříliš zdařilá skulptura byla v roce 1716 nahrazena jinou a Grossova socha byla přemístěna na vyhlídku u Hůrky. Svatý Jan Nepomucký je zpodobněn jako postava klečící na oblaku neseném anděly. Shodnou sochu vytvořil Gross také pro most přes Bečvu v Lipníku nad Bečvou.

Samotná Propast byla až do 19. století obklopena několika dalšími geologickými útvary, které byly zničeny při těžbě vápence anebo jsou dnes v terénu jen málo zřetelné. Josef  H. A. Gallaš vytvořil podle svých vzpomínek kresbu tzv. Čertovy kazatelny, která se nacházela v malém oudolíčku“ mezi Propastí a Svrčovem. Byla to „skála ze třech dovrchu strmících sloupův složená, nad nimiž hrozná skalina v způsobu velkého tříhranného klobouku položena byla, tak sice, že z té strany od silnice malé okno, z oné pak od Svrčova dosti prostrannou bránu působila“. Ze starých popisů Propasti se dozvídáme, že v její blízkosti se nacházela tzv. Stará propast. Jedná se o asi 20 metrů hluboký krasový závrt vzdálený jen pár metrů jihozápadně od Propasti. Dnes je nazýván Velký závrt. Řada návštěvníků procházejících bezprostředně kolem něj po turistickém chodníku jej však v lesním porostu prakticky nevnímá.

Četné varianty pověstí o Propasti spojují její vznik většinou s trestem za nějaký zločin. Zpravidla se jej měl dopustit svrčovský hradní pán, jednou se jedná o cizoložství, podruhé vraždu přítele či smlouvu s ďáblem za narození vytouženého dítěte. Trest pak souvisí s tím, že se pod rytířem otevře země a on padá do pekel. Německá pověst o Kmotrově díře se naopak váže ke zdůvodnění názvu Propasti (Gevatterloch) – žárlivost znepřátelí dva kmotříčky (muže, kteří byli navzájem kmotry dětí toho druhého). Jeden z nich zabloudí, padá do Propasti, zachytí se růžového keře a volá o pomoc. Druhý váhá, zda se soka zbavit, nebo jej zachránit, „nakonec hlas srdce zvítězí“, oba se smíří a přátelství zpečetí sňatek jejich dětí.

Setkáváme se i s řadou dalších pověstí souvisejících s Propastí. Už v textu o Propasti, který v roce 1580 otiskl Tomáš Jordán z Klausenburka, se dozvídáme, že do ní „před časy lidé na smrt odsouzení metáni bývali“. Podstatnou část Jordánova pojednání však tvoří popis přírodního útvaru, který vypadá „jako peklo nějaké“. Zmínky o Propasti najdeme v literatuře i v 17. a 18. století – je zachycena i na Komenského mapě Moravy z roku 1627. Jedná se nejen o jediný krasový jev, který se do této mapy dostal, ale dokonce jde o nejstarší kartografické zachycení krasového jevu v České republice vůbec.

Textů o Propasti začíná výrazně přibývat od počátku 19. století, kdy do života lidí stále víc vniká tzv. volný čas a s ním související rozvoj čtenářství i turismu. Už v roce 1815 nechal hranický krajský hejtman Karel hrabě Chotek vybudovat na dno Propasti dřevěné schodiště o 260 stupních, což ukazuje nemalý zájem o turistické poznávání lokality. Na stránkách společenských magazínů i vědeckých publikací se tehdejší čtenáři mohli dočíst o množství pokusů změřit hloubku Propasti i o snahách přeplavat její jezírko. Josef  H. A. Gallaš například v roce 1819 uvádí: „Znám jednoho muže, který v přítomnosti více lidí přeplaval toto jezero, veden pouhou zvědavostí prozkoumati onen kout, a ačkoliv je velmi proslulým plavcem a potápěčem, mohl zpáteční cestu dokončit jen s největším vypětím. Podle jeho výpovědi se mu zdálo, jako by ho voda chtěla stáhnout dolů.“

Na konci 19. století se Propast stala dějištěm jednoho ze zločinů sériového vraha Hugo Schenka, jehož soudní proces vzrušoval Evropu v roce 1884. Schenk navázal pomocí inzerátu známost s vídeňskou služkou Josefinou Timalovou, pod příslibem sňatku z ní vylákal její úspory, se svým společníkem Karlem Schlossarkem ji 20. května 1883 zavezl do Černotína, opili ji a svrhli do Propasti. V literatuře pak příběh dlouho žil díky soudničce Egona E. Kische „Žena, která čeká na vraha“ z roku 1931.

Ve 20. století se Propast dočkala mediální pozornosti především stálému zvyšování údaje o největší naměřené hloubce, které pokračuje i na začátku 21. století, a tak se i nedávno vydané turistické materiály rychle mění v zastaralé.

Jiří J. K. Nebeský

Fauna v NPR Hůrka u Hranic

Poloha Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic na rozhraní předhůří Karpat a Českého masivu je zmiňována i na jiných místech této publikace. Obdobně i skutečnost, že severní část se nachází na podloží kulmských břidlic, drob a slepenců a jižní část na devonských vápencích.

A tady může zvídavého čtenáře napadnout otázka, zda jsou zde žijící živočichové také závislí na horninovém podloží a z něho vzniklých různých půdách, tak jako rostliny. V následujících řádcích poodhalíme odpověď i na tuto otázku.

I když ještě nebyly v prostoru Hůrky a Hranické propasti prozkoumány všechny taxonomické skupiny živočichů, o většině důležitých pro toto území již mnoho víme.

Bezobratlým živočichům obývajícím suchou část Propasti i jezero na jeho dně je věnována samostatná kapitola. Proto se nyní zaměříme většinou na oživení dalšího území národní přírodní rezervace.

Mimo Hranickou propast bylo zjištěno celkem 8 relativně běžných druhů žížal. Velice zajímavé však bylo nalezení žížaly Lumbricus polyphemus, která byla považována za panonský druh, a zde dosáhla severní hranice svého rozšíření.

K nejlépe prozkoumaným bezobratlým na Hůrce patří plži, bylo jich zde zaznamenáno přes 50 druhů. Vzhledem k vazbě části z nich na vápencové podloží jsou skupinou, která má, obdobně jako rostliny, rozdílné druhové zastoupení v severní a jižní části rezervace. V jižní části žije plžů výrazně více, a to včetně vzácnějších druhů, jako jsou kuželovka skalní, vřetenovka rovnoústá, závornatka malá či sklovatka krátkonohá. Významný je výskyt skalnice kýlnaté, která tu představuje vyznívající atlantický prvek a dosahuje zde východní hranice areálu rozšíření.

Opakovaně byl v NPR Hůrka u Hranic prováděn výzkum zaměřený na živočichy žijící v půdě. Velmi pěkné výsledky přinesl u stonožek, kterých byly dosud objeveny 23 druhy, což je plná třetina všech stonožek známých v celé České republice. Žijí zde jak druhy typické pro karpatskou faunu, jako stonožka Harpolithobius anodus, tak také druhy silně vázané na krasová území – stonožky Lithobius lucifigus a Lithobius nodulipes. Všechny tři uvedené druhy jsou dokladem dobře zachovaného přírodního prostředí.

Obdobná stanoviště jako stonožky, tedy v dobře provzdušněných půdách nebo na jejich povrchu či pod kameny a kůrou odumírajících stromů, vyhledávají také suchozemští stejnonožci. Z 11 zatím zde objevených druhů je nejhojnější stínka Protracheoniscus politus. Za nejhodnotnější nález lze pak považovat stínku Ligidium germanicum ze dna suché části Hranické propasti. Stonožkám jsou tvarem těla podobné mnohonožky, které však mají na většině tělních článků dva páry končetin oproti jednomu páru u stonožek. Nejedná se o podobu čistě náhodnou, vychází ze skutečnosti, že tito živočichové obývají podobná stanoviště. A tak na Hůrce můžeme nalézt více druhů mnohonožek. Vůbec poprvé na Moravě tu byl doložen výskyt svinule Trachysphaera gibbula.

K hodně početným členovcům v naší fauně patří pavouci. Tomu odpovídají i výsledky jejich výzkumů na Hůrce, kde jsou zatím známy 124 druhy. Mimo jiné tu byli zjištěni také 3 pavouci uvedení v Červeném seznamu České republiky: běžník Blackwallův (poprvé nalezen v ČR mimo území na jihu Moravy), zápřednice ozdobná a skákavka mravencovitá, kteří zde dosahují nejsevernějšího výskytu na Moravě. Zvláštností posledního uvedeného druhu je, že tento drobný pavouk napodobuje svým vzhledem i chováním mravence. Naopak k větším pavoukům na Hůrce patří sklípkánek hnědý. Jeho přítomnost mohou prozradit zvláštní kolmo postavené podzemní lapací trubice, na povrchu rozšířené v nástražný vak hnědavé barvy. Kořist, která na takovou nástrahu vstoupí, je pavoukem stažena do obytné komůrky, kde ji nerušeně konzumuje.

Pavoukům podobní sekáči jsou zastoupeni 6 druhy z přibližně 30 v celé ČR. Vesměs se jedná o druhy běžné s výjimkou sekáče Platybunus bucephalus, typického pro vyšší až horské polohy.

Z hlediska hodnocení zachovalosti prostředí představují důležitou skupinu brouci, kterých zde bylo zatím nalezeno více než 140 druhů. Ze zvláště chráněných a vzácných druhů lze uvést zlatohlávka skvrnitého, nosorožíka kapucínka, tesaříka dubinového či tesaříka pilunu, vázané především na svažitý dobře osluněný terén nad železniční tratí. Výčet zjištěných brouků zcela jistě není konečný a lze očekávat rozšíření jejich druhového spektra, zejména v souvislosti s dalším vývojem částí chráněného území zasažených polomem z června 2008.

Obdobně ani výčet 212 druhů motýlů není možné považovat za finální. Zejména noční motýli ještě jistě doplní dílčí přehled, který zatím zahrnuje druhy od běžných můr přes největší z nich elegantní stužkonosku modrou či  vzácnější krasavce, jakým je lišaj svízelový nebo drobný lišejníkovec čtveroskvrnný. Pojítkem s časem lesní tmy je přástevník kostivalový, aktivní ve dne i v noci. A ozdobou lesních světlin se za slunečného dne stává batolec duhový.

K velmi zajímavým nálezům ze širokého spektra dalších skupin hmyzu patří opakovaný výskyt bezkřídlé srpice sněžnice matné, která je zvláštní tím, že se v teplejších zimních dnech (5-9 °C) objevuje i na sněhu, kde vyhledává jiné druhy hmyzu, ale může se živit i mechorosty.

Zastoupení obratlovců je zdánlivě málo početné. Ale vzhledem k menší rozloze a určité izolaci chráněného území v agrární krajině a jeho vysoké návštěvnosti nevyznívá konečný výsledek vůbec špatně.

Patrně jen těžko by někdo v lesích na Hůrce hledal ryby. I když druhá nejhlubší zatopená propast na světě vyplněná sladkovodním jezerem by k takové myšlence mohla svádět. Ale v jezeře byli zatím odhaleni pouze bezobratlí živočichové, jak je popsáno na jiném místě. Minerálka rybám původním v našich zeměpisných šířkách nesvědčí, a podobně není vhodným prostředím ani pro vývoj obojživelníků. A tak, i když v blízkém okolí žije více druhů žab a čolků, byly na Hůrce zatím nalezeny pouze nejběžnější druhy, skokan hnědý a ropucha obecná.

Výskyt plazů není o mnoho bohatší. Jen ještěrka obecná se občas vyhřívá na skalních výchozech nad železniční tratí nebo se mihne křovím v okrajových částech lesa.

Nejhojnější skupinu obratlovců tu představují, tak jako celkově v naší fauně, ptáci. Dosud byl zaznamenán výskyt 57 druhů, z toho 42 druhy hnízdící. I díky zvýšené návštěvnosti tohoto území patří už minulosti zaznamenané údajné hnízdění naší největší sovy výra velkého, který se koncem zimy ozývá z okolních lomů. Také kavky obecné přesídlily do měst. Ale v jejich případě šlo patrně o stěhování dobrovolné za snadnějším živobytím. A tak ve skalní stěně Propasti  zůstaly ze starousedlíků jen poštolky obecné. Z dalších vzácnějších druhů na Hůrce hnízdí včelojed lesní, krahujec obecný, holub doupňák, strakapoud prostřední, linduška lesní a lejsek šedý. Jeho příbuzný lejsek bělokrký patří k nejhojněji hnízdícím druhům na lokalitě. Téměř úplná je rodina sýkor – koňadra, modřinka, uhelníček a babka doplněná mlynaříkem dlouhoocasým. Mezi pravidelnými hnízdiči nechybí ani oba druhy králíčků, tedy králíček obecný a králíček ohnivý, kteří patří k našim nejmenším ptákům.

Nejpočetnější zastoupení mezi 30 druhy savců mají díky Hranické propasti letouni. Zatím se podařilo prokázat výskyt 16 druhů netopýrů a vrápenců. Výsledky dlouhodobého výzkumu v Propasti a jejím okolí jsou představeny na jiném místě. Zde si jen můžeme připomenout, že letouni využívají i další území rezervace, kde bylo zatím zaznamenáno 8 druhů (což je polovina druhového spektra od Propasti), přičemž k nejhojnějším tu patří netopýr hvízdavý a netopýr velký obdobně jako u Hranické propasti.

Podobně jako letouny, tak i další savce, běžný návštěvník území jen těžko zahlédne. Během dne si může povšimnout krtin vytlačených krtkem obecným a ve větvích stromů skotačících veverek obecných, které se tu předvádějí v celé škále barevných variant kožíšků od jasně rezavé až po téměř černou. Případně u cesty vyplaší zajíce polního, který našel úkryt v lesním podrostu. Až s přicházejícím večerem les plně ožívá a za potravou vyrážejí nejen hmyzožraví rejsek obecný a rejsek malý, ale také drobní hlodavci jako norník rudý, myšice lesní a myšice křovinná, které následují jejich predátoři: liška obecná, kuny a lasice kolčava. I srnky opustí řepkové pole a jdou si spravit chuť okusem čerstvých semenáčků buků, habrů či lip a květů lilií zlatohlavých. I proto by měl noční les na Hůrce žít aktivitou jen jeho původních obyvatel.

Jiří Šafář

Vegetace NPR Hůrka u Hranic

Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic je mimo jiné zajímavou lokalitou i z hlediska botanického, zvláště bereme-li ji jako celek. V rámci NPR spolu totiž sousedí dvě naprosto odlišná území. Jižní část tvořená vápenci patří k tzv. Hranickému krasu,  kdežto navazující a plošně větší severní část se rozkládá na nekrasových kulmských horninách (droby, slepence). Z doslova „přízemního“ pohledu rostlin je rozhodující především minerální bohatost půd a právě v tomto směru zde vznikl značný kontrast, který se odráží i na druhovém složení rostlin. Zatímco na minerálně velmi bohatých půdách vyvinutých na vápenci mají rostliny živin, co hrdlo ráčí, dala by se společenstva v sousedním „kulmském království“ označit za chudáky, což ovšem neznamená, že zde nenalezneme vzácnější druhy naší květeny. Třetí a zcela specifickou lokalitou je pak samotná Hranická propast – perla v lastuře NPR Hůrka u Hranic. Níže uvedený text představuje významné a zajímavé druhy rostlin vyskytující se na všech třech částech popisovaného území.

 

Severní kulmská část

Převládajícím společenstvem jsou přírodě blízké smíšené listnaté lesy s dubem letním i zimním, bukem a habrem, místy i s příměsí borovice, modřínu či smrku. Porosty  pokrývají svahy vrchu Hůrka (370 m n .m), jehož jméno nese i samotná NPR.

Botanicky nejzajímavější lokalitou této části NPR jsou však bezesporu prudké svahy spadající v místech od zříceniny hradu Svrčova a vyhlídky u sv. Jana do údolí Bečvy. Dřeviny zde vlivem extrémních podmínek nemají často souvislý zápoj a vyskytuje se tu i několik druhů charakteristických spíše pro teplé oblasti, například hrušeň planá, jeřáb břek, řešetlák počistivý, skalník celokrajný, kalina tušalaj nebo růže přehlížená. Na živinami chudých, vysýchavých a mělkých půdách můžeme najít mimo běžné druhy těchto stanovišť také několik vzácnějších bylin vázaných na výslunná místa nebo světlé lesy. Patří mezi ně třeba jemně bíle kvetoucí bělozářka větevnatá, sytě žlutý rmen barvířský, česnek horský nebo mochna přímá.

Naopak problematickým z hlediska ochrany přírody je akátový porost, kterým byla asi před 40 lety zalesněna část prudkého svahu nad kolejemi. Trnovník akát je původně severoamerická dřevina, tedy u nás nepůvodní, která svým působením dokáže výrazně ochudit druhovou skladbu bylinného podrostu. Dříve byla cíleně využívána k zalesňování exponovaných svahů.

 

Jižní vápencová část

Projde-li pozorný návštěvník celou NPR po některé z turistických značených tras (zelená nebo červená), nemusí být nutně botanicky fundovaný, aby si všiml, že jižní část se od severní skutečně výrazně liší. Bohaté vápencové podloží dopřává rostlinám dostatek minerálů, a proto i dřevinná skladba přírodě blízkých až přirozených porostů je zde pestřejší a vše jakoby bylo bujnější a rostlo rychleji. Hned v začátku stoupání od vlakové zastávky Teplice nad Bečvou je k vidění ve stromovém patře poměrně hojné zastoupení vzácné dřeviny – jeřábu břeku. A nejsou to žádné stromečky. Největší jeřáby dosahují hlavní úrovně porostu a jejich průměr kmene má v prsní výšce i přes 25 cm. Dominantními druhy dřevinného patra jsou však dub letní a buk s přimíšeným habrem, lípami, javory (klenem, mléčem a babykou), jasanem ztepilým, třešní ptačí a dalšími druhy. Jednotlivě, zvláště okolo jícnu Propasti, rostou též borovice vejmutovky. Tento u nás nepůvodní severoamerický druh borovice zde byl vysazen pravděpodobně za „první republiky“ z okrasných, resp. estetických důvodů.

Z pohledu přirozeného vývojového cyklu lesa je zajímavá část, kterou v červnu 2008 po sobě zanechala vichřice. Les se na souvislé polomové ploše spontánně obnovil, místy je přirozené zmlazení dřevin již zapojené a velmi rychle odrůstá.

Přeskočíme-li z lesnického úhlu pohledu na botanický, nabídne nám také vápencová část NPR řadu vzácnějších druhů rostlin. Zdejší bylinný podrost se pyšní například orchidejovitými druhy kruštíkem širolistým a okroticí bílou, nezeleným voskově žlutavým hnilákem smrkovým, liliemi zlatohlavými nebo čistcem alpínským. V jarním aspektu bylin vykvétá ze vzácnějších rostlin hvězdnatec zubatý, dymnivka plná, pryšec mandloňovitý, zapalice žluťuchovitá nebo toulcovitě kvetoucí árón východní.

 

Hranická propast – oko rezervace

Samotná Hranická propast nabízí rostlinám díky svému reliéfu a hloubce zajimavé prostředí a stanoviště. Na příkrých skalách mohou přežít jen rostliny k tomu přizpůsobené. Na první pohled upoutají dlouhé závěsy břečťanu popínavého visící z okrajů Propasti a větších skalních teras nebo souvislé porosty kapradiny osladiče obecného. Úzké pukliny a štěrbiny skal využívají malé nenápadné kapradinky z rodu sleziník (sleziník červený a s. routička).

Na příkrém ale zahliněném svahu Propasti převládají javory (klen, mléč), jasan ztepilý, z keřových dřevin pak bez černý. Lze však zahlédnout i další dřeviny, jako střemchu hroznovitou nebo jírovec maďal. Nakolik je zde nižší pokryvnost dřevin, o to hustší je podrost nitrofilních bylin, v němž hraje „prim“ bažanka vytrvalá a netýkavka nedůtklivá. Sounáležitost s karpatskými geomorfologickými celky prozrazuje na tomto stanovišti například šalvěj lepkavá.

Svůj botanický poklad však ukrývá veřejnosti nepřístupná Hranická propast až těsně nad hladinou jezírka. Vápencové podloží, stinná a vlhká poloha dna propasti a minimální konkurence ostatních rostlin zaručuje tomuto skvostu ideální prostředí  pro život. Řeč je o menší smaragdově zelené kapradině s příznačným názvem „jelení jazyk celolistý“. V současnosti zde nerušeně roste populace čítající desítky rostlin, přičemž nejbližší prokazatelně původní lokalita tohoto druhu v ČR se nachází až ve vzdáleném Moravském krasu. Shrnuto do jedné věty, je jelení jazyk celolistý jednoznačným „botanickým špekem“  v rámci NPR Hůrka i širšího okolí.

Jiří Veska

Současný potápěčský průzkum

Činnost základní organizace 7-02 Hranický kras, která je součástí České speleologické společnosti, se odvíjí od vyhodnocení dosavadních zkušeností a poznatků, technického vývoje potápěčské techniky i personálních možností. Není snadné najít potápěče, který je technicky a odborně připraven na průzkum v hloubce okolo 200 metrů, navíc v jeskynním prostředí. V období posledních několika let se podařilo sestavit tým zkušených potápěčů, kteří si vytýčili následující cíle:

 

  1. Hloubkový průzkum Hranické propasti v hloubkách pod 200 metrů

 

Již delší dobu bylo na základě ponorů Krzysztofa Starnawského z Polska a Pavla Říhy prakticky jisté, že v hloubce okolo 200 metrů je vidět dno, a že případné pokračování vertikálního směru nevede přímo ve směru dosavadního průzkumu.  Proto bylo rozhodnuto zajistit podvodního robota nebo ještě raději potápěče, který by terén prozkoumal a navrhl další postup. Bylo dohodnuto oživit dřívější spolupráci s polským jeskynním potápěčem Krzysztofem Starnawským.

  1. Starnawski se delší dobu žádných akcí na Hranické propasti neúčastnil, ale s potápěči z Hranického krasu byl stále v kontaktu.  V roce 2010, kdy se znovu na Hranické propasti objevil, právě dokončoval testování unikátního dvojitého přístroje s uzavřeným okruhem, se kterým v roce 2011 absolvoval v Rudém moři ponor do 283 metrů. V roce 2012 v rámci lednového soustředění na Propasti vyrovnal svůj rekord z roku 2000, a to 181 metrů. O dva dny později sestoupil do hloubky 197 metrů, čímž vytvořil nový hloubkový rekord a objevil na severní straně úzký průchod (restrikci), která by se snad dala překonat.

V červnu 2012 při další akci dosáhl Krzysztof Starnawski výjimečného objevu, když restrikci s obtížemi překonal a sestoupil do hloubky 217 metrů.  Tím potvrdil, že Hranická propast pokračuje do větších hloubek.

Hned další ponor K. Starnawského 1. října 2012 tento předpoklad potvrdil. Z  217 m spustil sondu na šňůře do hloubky 373 m, přitom sám sestoupil do hloubky 223 metrů a vytvořil tím opět nový hloubkový rekord.

Na základě výrazného pokroku ve výzkumu bylo rozhodnuto připravit podmínky pro další hloubkové ponory.

Začátkem roku 2014 začíná česko-polská realizace projektu National Geographic „Hranická propast step beyond 400m“. Během ponoru v říjnu 2014 spustil Krzysztof Starnawski z hloubky 214 metrů další sondu, která dosáhla hloubky 384 metrů. Při výstupu objevil v hloubce 204 metrů další restrikci, která propojuje Lift I s Liftem II.

Nové objevy nejen potvrdily předpokládanou existenci prostorů pod dosud známým profilem, ale hlavně vedly k ještě systematičtějšímu zaměření na hloubkový průzkum. Již v červnu 2015 uskutečnil David Čani ponor do hloubky 181metrů (nový český hloubkový rekord), při kterém zkontroloval stav osy Liftu I a spolu s dalšími účastníky ponoru procvičil postupy, které se provádí při zabezpečení hloubkových potápěčů, provádějících ponory do hloubek 200 metrů a níže. V červenci potom provedl Krzysztof Starnawski ponor do hloubky 220 metrů, odkud spustil sondu s elektronickým tlakovým čidlem. Tentokrát naměřil hloubku „pouhých“ 370 metrů. Při výstupu však učinil velmi perspektivní objev, když prozkoumal novou restrikci ve hloubce 204 metrů a zjistil, že se jedná o velký prostup, kterým dle jeho slov projede i Tatra (nákladní vozidlo). Tento objev má mimořádnou důležitost pro bezpečnost potápěčů, provádějících ponory přes úžinu na dně první mohutné studny, která byla již dříve pojmenována Jako Lift I.

Dne 21. srpna 2015 uskutečnil Krzysztof Starnawski ponor do další studny (pojmenována „Lift II“), která je přístupná po proplutí úžiny ve hloubce 204 metrů a má přibližně stejný sklon jako Lift I. Při tomto ponoru Krzysztof objevil v hloubce 240 metrů nový prostup (skalní okno) do neznámých prostor, které pojmenoval „Macejko“. Při tomto ponoru dosáhl Krzysztof Starnawski maximální hloubky 265 m a vytvořil nový světový hloubkový jeskynní rekord.

V roce 2016 začali členové Hranického krasu spolupracovat v rámci projektu National Geographic „Hranická propast step beyond 400m“ s týmem Bartolomieje Gryndy (majitele fy. Gral Marine) při testování podvodního robota ROV. Dne 27. září 2016 bylo při zkušebním ponoru ROV dosaženo hloubky 404 metrů a Hranická propast se tak stala nejhlubší zatopenou jeskynní světa. Záběry ROV z hloubky 404 metrů ukazují, že Propast pokračuje dále do hloubek, které jsou nespornou výzvou pro další průzkum.

 

  1. Sběr údajů, jejich shromažďování a vyhodnocování

 

Po celou dobu činnosti ZO 7-02 na Hranické propasti jsou sledovány fyzikální údaje, které by mohly vést k objasnění některých jevů, především změn teploty a viditelnosti v různých hloubkách. Již dříve byly na mnoha místech podvodního labyrintu umístěny teploměry, jejichž údaje však byly obtížně čitelné, což způsobovalo chyby v odečítaní teplot. Měření byla sporadická a nebyl shromážděn dostatek údajů, na jejichž základě by bylo možno učinit odborný závěr.

V současné době je sběr dat (teplota, atmosferický tlak, výška hladiny) řešen pomocí monitorovací ústředny. Předseda ZO 7-02 Miroslav Lukáš ve spolupráci s dalšími odborníky navrhli a zkonstruovali monitorovací útřednu a teplotní čidla, která jsou rozmístěna prostorách Propasti. Aktuálně je nainstalováno 10 teplotních a 2 tlaková čidla. Nejhlubší čidlo se nachází ve hloubce 180 metrů.

Údaje ze všech instalovaných čidel jsou v 10minutových intervalech zaznamenávany a jednou denně odesílány do centrálního počítače. Vedení ZO Hranický kras se snaží navázat spolupráci s odborníky v oblasti geologie, hydrologie a dalších oborů, kteří by dokázali dlouhodobě zmíněná data vyhodnocovat.

Na základě požadavků vědeckých pracovníků z různých oborů speleopotápěči odebírají vzorky vody, hornin, kmenů pro dendrologický průzkum, provádějí vzorkování netopýřího guána ze Suché rotundy, kde v letních měsících hnízdí okolo  1  500 netopýrů, sběr brouků ze suchých částí Propasti a zajišťují doprovod odborníků, zkoumajících faunu a floru Hranické propasti.

 

  1. Měřící a mapovací akce, hledání nových podzemních prostor

 

Řada měření a mapování dílčích částí Hranické propasti byla prováděna již v minulosti. Většina těchto dokumentů je na dobré úrovni, ale metodika zpracování se často lišila. Řada prostor dosud zpracována nebyla. Samostatnou kapitolou zůstávají profily v hlubokých částech propasti, kde je mapování na hranici stávajících možností. Bylo proto rozhodnuto, že se mapování provede jednotně od nejsnadnějších částí po ty nejsložitější.

Momentálně speleopotápěči pracují na zhotovení půdorysných map suchých i zatopených částí odshora dolů vždy po 3 metrech. Současně je prováděna fotografická a video dokumentace, které pomáhají zpřesnit jednotlivá měření.

Pro přiblížení celého podzemního zatopeného i suchého labyrintu co nejširší veřejnosti se veškerá měření zakreslují do mapovacích programů s cílem vytvořit 3D model. Již nyní je na vyhlídkovém okruhu u Propasti umístěna informační tabule s profilem, znázorňujícím současný stav známých prostor.

Během potápěčské činnosti jsou nepravidelně objevovány nové prostory, které si ještě vyžádají další průzkum. Většinou leží ve velké hloubce a jsou poměrně úzké. Přesto však nikdo ze speleologů Hranického krasu nepochybuje, že na Hranické propasti stále ještě čekají zajímavé objevy…

 

Zkoumání Hranické propasti je laickou i odbornou veřejností aktivně sledováno, mnoho zajímavostí a informací dávají členové ZO 7-02 k dispozici sdělovacím prostředkům.

Libor Čech

Historie potápěčských průzkumů Propasti

Hranická propast, dříve známá pod názvem Propast, působila vždy magickým kouzlem. V dávné době spíše lidi děsila, našli se však i odvážlivci, kteří toužili zblízka poznat její krásu a odhalit tajemství jezírka na jejím dně.

 

Měření hloubky Jezírka před nástupem potápěčů

První „potápěčské pokusy“ popisuje v roce 1580 Tomáš Jordán z Klauznburku. Tehdy se jednalo o potápění na nádech, které prováděl jeho přítel. Následovaly pokusy dalších badatelů o změření hloubky jezírka, ale jejich výsledky byly dost rozdílné.

Teprve na počátku 20. století (v letech 1900-1902) prováděl systematický průzkum učitel a pozdější starosta Hranic Josef Václav Šindel, který z loďky opakovaně spouštěl sondu se závažím. Největší hloubka 36 metrů, kterou tehdy naměřil, byla na dalších více než 60 roků považována za definitivní a další seriozní zkoumání již bylo prováděno pouze ojediněle.

V roce 1951 zkoumal Jezírko opět pomocí olovnice geograf Jaroslav Dosedla z Olomouce. Jeho práce přinesla celkem přesnou vrstevnicovou mapu dna, ale také potvrzení závěru J. V. Šindela, že jezírko nemá pokračování do hloubky. Tento závěr byl vyvrácen až po nástupu potápěčů.

 

Potápěčské průzkumy Jezírka

Potápěčský průzkum Hranické propasti byl opomíjen přesto, že již počátkem 20. století existovala použitelná potápěčská technika. V roce 1912 uskutečnil Günther Nouackh v klasickém skafandru řadu jeskynních ponorů v Moravském krasu. Tamější zatopené jeskyně později systematicky zkoumali potápěči Karel Divíšek a Josef Buršík v rámci průzkumů dr. Absolona. Jejich ponory v těžkých oblecích však byly náročnými akcemi za účasti velkých podpůrných skupin, a práce v Moravském krasu bylo tolik, že prakticky neměli důvod a možnost obracet svoji pozornost k Hranické propasti.

Ani vynález lehkého a nezávislého dýchacího přístroje (nezávislého na dodávce vzduchu hadicí ze břehu), který byl v roce 1943 dílem slavného oceánologa J. Y. Cousteau a jeho přítele E. Gagnana, se dlouho nepromítal do zkoumání Hranické propasti. Potápěči ji nadále opomíjeli.

Paradoxně první ponor s „dýchacím přístrojem“ na Propasti uskutečnil nedávno zesnulý Bohumír Kopecký, který byl v Hranicích znám i jako ochotnický herec a pilot motorových i bezmotorových letadel. Jeho přístroj byl velmi primitivní, byl sestrojen ze dvou pouzder na plynové masky a z duše od fotbalového míče. Vzduch mu dodával kamarád ze břehu hadicí ze dvou spojených automobilových hustilek. V srpnu 1961 se tehdy ještě učeň B. Kopecký se zmíněným zařízením potopil do hloubky 6 metrů. Přesto, že se dále na potápěčském průzkumu nepodílel, je jeho počin dodnes respektován a Bohumír Kopecký je právem považován za průkopníka potápění na Hranické propasti.

V roce 1963 nastala éra systematického potápěčského průzkumu. Člen tehdejšího SVAZARMu Jaromír Kostečka z Opavy sestoupil do hloubky 12,6 metru a vykonal ponor podle všech pravidel potápění. Téhož roku se do potápění na Propasti zapojil dr. Jiří Pogoda z Olomouce, který byl pak dlouhá léta vůdčí osobností při zkoumání Propasti. V srpnu 1963 spolu s B. Kvapilem a V. Šráčkem sestoupili do hloubky 42 metrů, a tím definitivně změnili přes 60 let starý údaj o maximální hloubce. Kromě toho přinesli poznatek, že dno je tvořeno šikmým svahem, který dále pokračuje do hloubky pod skalní masiv. Šikmý svah také vysvětloval, proč byla  hloubka 36 metrů dlouho považována za definitivní. Měření bylo prováděno sondami z lodičky a sonda se závažím prostě šikmo klesat nemůže.

V průběhu dalších několika let potápěči rychle pronikali do větších hloubek. V roce 1966 sestoupili S. Huvar a V. Šráček do hloubky 60 metrů, v roce 1966 V. Kocián a I. Gregor do hloubky 82 metrů a v roce 1968 V. Brenza a Š. Hany do úctyhodné hloubky 88 metrů. Tyto ponory byly vykonány pouze se vzduchovými přístroji, které jsou již pro takové hloubky nevhodné a pro potápěče výrazně nebezpečné. Poměrně hazardním ponorem byl v roce 1985 ponor L. Černíka do hloubky 100 metrů, kterým byla éra ponorů se vzduchem do velkých hloubek prakticky ukončena.

Kromě nebezpečí „vzduchových“ ponorů vedl k zásadní změně strategie mimořádně významný ponor L. Benýška a F. Travěnce za použití heliové směsi TRIMIX. Uskutečnil se 2. 5. 1981 a potápěči při něm dosáhli hloubky 110 metrů. Na tehdejší dobu se jednalo o naprosto unikátní sestup, který ukázal, že další hloubkové ponory jsou reálné pouze za použití helia. V roce 1992 zkoumal s TRIMIXem hlubiny Hranické propasti Belgičan M. Pauwels a posunul hloubkový rekord na 134 metrů, o rok později sestoupil dokonce do hloubky 155 metrů. Český hloubkový rekord se podařilo posunout dvojici D. Skoumal a M. Haša, kteří dosáhli v roce 1998 hloubku 130 metrů.

Jejich ponor byl uskutečněn s „otevřeným“ dýchacím přístrojem, kdy veškerá vydechovaná směs plynů uniká volně do vody v podobě bublin. Nevýhodou tohoto klasického přístroje je právě poměrně rychlé vyčerpání zásob vzduchu či jiné dýchací směsi z lahví. Na scénu proto přišly přístroje s polozavřeným a uzavřeným okruhem, kdy vydechovaná směs je přes pohlcovač oxidu uhličitého vracena zpět k použití. Zvlášť přístroj s uzavřeným okruhem (CCR) je poměrně složité technicky sofistikované zařízení, které posouvá hranice potápění daleko za horizont dosavadní praxe. Dýchací směs v takových přístrojích umožňuje dlouhodobé pobyty potápěče ve velké hloubce. Samozřejmě tento způsob potápění mohou vykonávat pouze velmi zkušení potápěči, kteří jsou mnohdy současně konstruktéry nebo zlepšovateli přístrojů s uzavřeným nebo polozavřeným okruhem (např. předseda ZO Hranický kras Miroslav Lukáš).

Nástup přístrojů s uzavřeným okruhem umožnil na Hranické propasti zdokonalení průzkumu ve velkých hloubkách včetně mapování a průniků do bočních profilů. První ponor s přístrojem CCR uskutečnili M. Trdla a P. Votava v roce 2001, kdy podrobně zkoumali prostory v hloubce mezi 110 a 120 metry.  Předtím na sklonku roku 2000 se začal ponorům na Hranické propasti věnovat polský potápěč Krzysztof Starnawski. Po předchozím průzkumu sestoupil 17. 12. 2000 do hloubky 181 metrů, která byla největší dosaženou hloubkou až do roku 2012 (více v kapitole Současný potápěčský průzkum Propasti). Z českých potápěčů se na hloubkových ponorech po roce 2000 nejvíce podílel Pavel Říha, který dokázal vytvořit půdorysné průřezy až do hloubky 170 metrů. Právě jeho ponor do 170 metrů z roku 2005 byl až do roku 2013 českým rekordem a na českém území tento výkon dosud nebyl českým potápěčem překonán.

 

Hloubková měření za pomoci sond

Významnou úlohu při zkoumání maximální hloubky má použití hloubkových sond. Neúnavným vedoucím měřících akcí byl dr. Pogoda, který s týmem nebo dokonce sám opakovaně spouštěl ze Zubatice (sifon v hloubce 48 metrů) sondy různých tvarů. Tak byla v roce 1974 změřena hloubka 136 metrů a v roce 1974 dokonce 175 metrů. V roce 1980 spustil dr. Pogoda sondu ve tvaru kluzáku až do údajné hloubky 260 metrů. Opakovanými pokusy se nepodařilo toto měření ověřit, ale tato hloubka je na základě dnešních poznatků reálná. Za zmínku stojí i sonda spuštěná v roce 2006 trojicí Lukáš, Stejskal, Žilina z fixního bodu v hloubce 70 metrů, která dosáhla hloubky 220 metrů.

 

Použití potápěčských robotů

V roce 1995 financoval belgický průmyslník von Basel spuštění dálkově ovládaného robota (ROV) Hyball. Robot byl vybaven kamerou a sonarem a při jeho nasazení byla dosažena hloubka 205 metrů. Pořídil řadu užitečných měření a videozáznamů, ale při jeho výstupu došlo k několika dramatickým situacím. Nakonec byl po úplném uvíznutí v hloubce asi 60 metrů vytažen potápěči.

V roce 2003 poskytla Hlavní báňská záchranná stanice Ostrava k průzkumu robot ROV Colombo, jehož maximální operační hloubka činí 150 metrů. Tento robot operoval pod vedením pilota až do hloubky 142 metrů a pořídil několikahodinový záznam konfigurace terénu v hloubkách, které mohou potápěči navštívit na velmi krátkou dobu.

 

Objevy nových prostor v labyrintu Hranické propasti

Jeskynní potápěči zkoumají v Propasti kromě maximální hloubky také suchou část a hlavně veškeré podvodní pukliny a zákoutí, která by mohla být pokračováním dosud objevených prostor. Po zjištění, že skalní strop v hloubce 48 metrů je vlastně sifonem (Zubatice), byl zahájen průzkum za ním. Prostory v této části jsou poměrně velké a trvalo dlouho, než byly důkladně prozkoumány, výsledek však překonal očekávání. V červenci 1977 se Miroslav Lukáš vynořil v suché prostoře s nádhernou krasovou výzdobou, která dnes nese jméno Nebe II. O rok později Lukáš a Andrés objevili velikou suchou jeskyni o délce 34 a výšce 16 metrů, pro svoji majestátnost byla pojmenována Rotunda suchá. V témže roce 1978 objevili Lukáš a Travěnec další suchou jeskyni, kterou později nazvali Nebe I. Tam také Travěnec objevil gejzírové stalagmity, které znal ze Zbrašovských aragonitových jeskyní. Tehdy to bylo teprve čtvrté místo na světě, kde byly tyto stalagmity objeveny. Později, v roce 1989, byla objevena další suchá jeskyně pojmenovaná Monika.

V hluboké části Propasti byly postupně objeveny rozsáhlé boční prostory. Část New York, do níž v roce 1995 zaplaval Travěnec v hloubce 60 metrů do vzdálenosti 38 metrů, zkoumali v roce 2009 Čech a Guba, kteří v hloubce 102 metry zaplavali do horizontální vzdálenosti 65 metrů. Později ještě D. Čani v hloubce 124 metrů naměřil stejnou vzdálenost. Přitom ještě okolo roku 2000 platilo, že tento prostor je poměrně nízký a dlouhý asi jen 40 metrů.

Problematiku a výsledky současného potápěčského průzkumu Propasti, který provádějí speleopotápěči Základní organizace 7-02 České speleologické společnosti Hranický kras se sídlem v Olomouci, přiblíží následující kapitola.

S využitím publikovaných článků Fraňa S. Travěnce zpracoval Libor Čech

NAHORU