Historie potápěčských průzkumů Propasti

S využitím publikovaných článků Fraňa S. Travěnce zpracoval Libor Čech

Hranická propast, dříve známá pod názvem Propast, působila vždy magickým kouzlem. V dávné době spíše lidi děsila, našli se však i odvážlivci, kteří toužili zblízka poznat její krásu a odhalit tajemství jezírka na jejím dně.

Měření hloubky Jezírka před nástupem potápěčů

První „potápěčské pokusy“ popisuje v roce 1580 Tomáš Jordán z Klauznburku. Tehdy se jednalo o potápění na nádech, které prováděl jeho přítel. Následovaly pokusy dalších badatelů o změření hloubky jezírka, ale jejich výsledky byly dost rozdílné.

Teprve na počátku 20. století (v letech 1900-1902) prováděl systematický průzkum učitel a pozdější starosta Hranic Josef Václav Šindel, který z loďky opakovaně spouštěl sondu se závažím. Největší hloubka 36 metrů, kterou tehdy naměřil, byla na dalších více než 60 roků považována za definitivní a další seriozní zkoumání již bylo prováděno pouze ojediněle.

V roce 1951 zkoumal Jezírko opět pomocí olovnice geograf Jaroslav Dosedla z Olomouce. Jeho práce přinesla celkem přesnou vrstevnicovou mapu dna, ale také potvrzení závěru J. V. Šindela, že jezírko nemá pokračování do hloubky. Tento závěr byl vyvrácen až po nástupu potápěčů.

Potápěčské průzkumy Jezírka

Potápěčský průzkum Hranické propasti byl opomíjen přesto, že již počátkem 20. století existovala použitelná potápěčská technika. V roce 1912 uskutečnil Günther Nouackh v klasickém skafandru řadu jeskynních ponorů v Moravském krasu. Tamější zatopené jeskyně později systematicky zkoumali potápěči Karel Divíšek a Josef Buršík v rámci průzkumů dr. Absolona. Jejich ponory v těžkých oblecích však byly náročnými akcemi za účasti velkých podpůrných skupin, a práce v Moravském krasu bylo tolik, že prakticky neměli důvod a možnost obracet svoji pozornost k Hranické propasti.

Ani vynález lehkého a nezávislého dýchacího přístroje (nezávislého na dodávce vzduchu hadicí ze břehu), který byl v roce 1943 dílem slavného oceánologa J. Y. Cousteau a jeho přítele E. Gagnana, se dlouho nepromítal do zkoumání Hranické propasti. Potápěči ji nadále opomíjeli.

Paradoxně první ponor s „dýchacím přístrojem“ na Propasti uskutečnil nedávno zesnulý Bohumír Kopecký, který byl v Hranicích znám i jako ochotnický herec a pilot motorových i bezmotorových letadel. Jeho přístroj byl velmi primitivní, byl sestrojen ze dvou pouzder na plynové masky a z duše od fotbalového míče. Vzduch mu dodával kamarád ze břehu hadicí ze dvou spojených automobilových hustilek. V srpnu 1961 se tehdy ještě učeň B. Kopecký se zmíněným zařízením potopil do hloubky 6 metrů. Přesto, že se dále na potápěčském průzkumu nepodílel, je jeho počin dodnes respektován a Bohumír Kopecký je právem považován za průkopníka potápění na Hranické propasti.

V roce 1963 nastala éra systematického potápěčského průzkumu. Člen tehdejšího SVAZARMu Jaromír Kostečka z Opavy sestoupil do hloubky 12,6 metru a vykonal ponor podle všech pravidel potápění. Téhož roku se do potápění na Propasti zapojil dr. Jiří Pogoda z Olomouce, který byl pak dlouhá léta vůdčí osobností při zkoumání Propasti. V srpnu 1963 spolu s B. Kvapilem a V. Šráčkem sestoupili do hloubky 42 metrů, a tím definitivně změnili přes 60 let starý údaj o maximální hloubce. Kromě toho přinesli poznatek, že dno je tvořeno šikmým svahem, který dále pokračuje do hloubky pod skalní masiv. Šikmý svah také vysvětloval, proč byla hloubka 36 metrů dlouho považována za definitivní. Měření bylo prováděno sondami z lodičky a sonda se závažím prostě šikmo klesat nemůže.

V průběhu dalších několika let potápěči rychle pronikali do větších hloubek. V roce 1966 sestoupili S. Huvar a V. Šráček do hloubky 60 metrů, v roce 1966 V. Kocián a I. Gregor do hloubky 82 metrů a v roce 1968 V. Brenza a Š. Hany do úctyhodné hloubky 88 metrů. Tyto ponory byly vykonány pouze se vzduchovými přístroji, které jsou již pro takové hloubky nevhodné a pro potápěče výrazně nebezpečné. Poměrně hazardním ponorem byl v roce 1985 ponor L. Černíka do hloubky 100 metrů, kterým byla éra ponorů se vzduchem do velkých hloubek prakticky ukončena.

Kromě nebezpečí „vzduchových“ ponorů vedl k zásadní změně strategie mimořádně významný ponor L. Benýška a F. Travěnce za použití heliové směsi TRIMIX. Uskutečnil se 2. 5. 1981 a potápěči při něm dosáhli hloubky 110 metrů. Na tehdejší dobu se jednalo o naprosto unikátní sestup, který ukázal, že další hloubkové ponory jsou reálné pouze za použití helia. V roce 1992 zkoumal s TRIMIXem hlubiny Hranické propasti Belgičan M. Pauwels a posunul hloubkový rekord na 134 metrů, o rok později sestoupil dokonce do hloubky 155 metrů. Český hloubkový rekord se podařilo posunout dvojici D. Skoumal a M. Haša, kteří dosáhli v roce 1998 hloubku 130 metrů.

Jejich ponor byl uskutečněn s „otevřeným“ dýchacím přístrojem, kdy veškerá vydechovaná směs plynů uniká volně do vody v podobě bublin. Nevýhodou tohoto klasického přístroje je právě poměrně rychlé vyčerpání zásob vzduchu či jiné dýchací směsi z lahví. Na scénu proto přišly přístroje s polozavřeným a uzavřeným okruhem, kdy vydechovaná směs je přes pohlcovač oxidu uhličitého vracena zpět k použití. Zvlášť přístroj s uzavřeným okruhem (CCR) je poměrně složité technicky sofistikované zařízení, které posouvá hranice potápění daleko za horizont dosavadní praxe. Dýchací směs v takových přístrojích umožňuje dlouhodobé pobyty potápěče ve velké hloubce. Samozřejmě tento způsob potápění mohou vykonávat pouze velmi zkušení potápěči, kteří jsou mnohdy současně konstruktéry nebo zlepšovateli přístrojů s uzavřeným nebo polozavřeným okruhem (např. předseda ZO Hranický kras Miroslav Lukáš).

Nástup přístrojů s uzavřeným okruhem umožnil na Hranické propasti zdokonalení průzkumu ve velkých hloubkách včetně mapování a průniků do bočních profilů. První ponor s přístrojem CCR uskutečnili M. Trdla a P. Votava v roce 2001, kdy podrobně zkoumali prostory v hloubce mezi 110 a 120 metry. Předtím na sklonku roku 2000 se začal ponorům na Hranické propasti věnovat polský potápěč Krzysztof Starnawski. Po předchozím průzkumu sestoupil 17. 12. 2000 do hloubky 181 metrů, která byla největší dosaženou hloubkou až do roku 2012 (více v kapitole Současný potápěčský průzkum Propasti). Z českých potápěčů se na hloubkových ponorech po roce 2000 nejvíce podílel Pavel Říha, který dokázal vytvořit půdorysné průřezy až do hloubky 170 metrů. Právě jeho ponor do 170 metrů z roku 2005 byl až do roku 2013 českým rekordem a na českém území tento výkon dosud nebyl českým potápěčem překonán.

Hloubková měření za pomoci sond

Významnou úlohu při zkoumání maximální hloubky má použití hloubkových sond. Neúnavným vedoucím měřících akcí byl dr. Pogoda, který s týmem nebo dokonce sám opakovaně spouštěl ze Zubatice (sifon v hloubce 48 metrů) sondy různých tvarů. Tak byla v roce 1974 změřena hloubka 136 metrů a v roce 1974 dokonce 175 metrů. V roce 1980 spustil dr. Pogoda sondu ve tvaru kluzáku až do údajné hloubky 260 metrů. Opakovanými pokusy se nepodařilo toto měření ověřit, ale tato hloubka je na základě dnešních poznatků reálná. Za zmínku stojí i sonda spuštěná v roce 2006 trojicí Lukáš, Stejskal, Žilina z fixního bodu v hloubce 70 metrů, která dosáhla hloubky 220 metrů.

Použití potápěčských robotů

V roce 1995 financoval belgický průmyslník von Basel spuštění dálkově ovládaného robota (ROV) Hyball. Robot byl vybaven kamerou a sonarem a při jeho nasazení byla dosažena hloubka 205 metrů. Pořídil řadu užitečných měření a videozáznamů, ale při jeho výstupu došlo k několika dramatickým situacím. Nakonec byl po úplném uvíznutí v hloubce asi 60 metrů vytažen potápěči.

V roce 2003 poskytla Hlavní báňská záchranná stanice Ostrava k průzkumu robot ROV Colombo, jehož maximální operační hloubka činí 150 metrů. Tento robot operoval pod vedením pilota až do hloubky 142 metrů a pořídil několikahodinový záznam konfigurace terénu v hloubkách, které mohou potápěči navštívit na velmi krátkou dobu.

Objevy nových prostor v labyrintu Hranické propasti

Jeskynní potápěči zkoumají v Propasti kromě maximální hloubky také suchou část a hlavně veškeré podvodní pukliny a zákoutí, která by mohla být pokračováním dosud objevených prostor. Po zjištění, že skalní strop v hloubce 48 metrů je vlastně sifonem (Zubatice), byl zahájen průzkum za ním. Prostory v této části jsou poměrně velké a trvalo dlouho, než byly důkladně prozkoumány, výsledek však překonal očekávání. V červenci 1977 se Miroslav Lukáš vynořil v suché prostoře s nádhernou krasovou výzdobou, která dnes nese jméno Nebe II. O rok později Lukáš a Andrés objevili velikou suchou jeskyni o délce 34 a výšce 16 metrů, pro svoji majestátnost byla pojmenována Rotunda suchá. V témže roce 1978 objevili Lukáš a Travěnec další suchou jeskyni, kterou později nazvali Nebe I. Tam také Travěnec objevil gejzírové stalagmity, které znal ze Zbrašovských aragonitových jeskyní. Tehdy to bylo teprve čtvrté místo na světě, kde byly tyto stalagmity objeveny. Později, v roce 1989, byla objevena další suchá jeskyně pojmenovaná Monika.

V hluboké části Propasti byly postupně objeveny rozsáhlé boční prostory. Část New York, do níž v roce 1995 zaplaval Travěnec v hloubce 60 metrů do vzdálenosti 38 metrů, zkoumali v roce 2009 Čech a Guba, kteří v hloubce 102 metry zaplavali do horizontální vzdálenosti 65 metrů. Později ještě D. Čani v hloubce 124 metrů naměřil stejnou vzdálenost. Přitom ještě okolo roku 2000 platilo, že tento prostor je poměrně nízký a dlouhý asi jen 40 metrů.

Problematiku a výsledky současného potápěčského průzkumu Propasti, který provádějí speleopotápěči Základní organizace 7-02 České speleologické společnosti Hranický kras se sídlem v Olomouci, přiblíží následující kapitola.