Hranická propast očima geologa

Hranická propast je z geologického pohledu unikátním fenoménem. Hlouběji mu porozumíme, když jej zasadíme do širších časových a prostorových souvislostí.

Hranický kras je malé krasové území střední Moravy nacházející se na okraji Podbeskydské pahorkatiny. Rozkládá se na obou březích hlubokého údolí řeky Bečvy mezi obcemi Hranice, Teplice nad Bečvou a Černotín. Krasovou oblast o ploše přibližně 5,5×4 km tvoří několik ostrůvků devonských vápenců vystupujících z mladších hornin. Hydrologicky Hranický kras náleží povodí Bečvy, která zde hlubokým kaňonovitým údolím proráží z Hustopečské brázdy do Moravské brány. Největším dosud známým jeskynním systémem jsou Zbrašovské aragonitové jeskyně, největším povrchovým útvarem Hranická propast.

Hranická propast spolu s celým Hranickým krasem byla modelována ve vápencích devonského a spodnokarbonského stáří, které náležejí macošskému a líšeňskému souvrství. Tyto vápence jsou tvořené stmelenými zbytky schránek mořských organizmů, které žily v prosluněném, teplém a mělkém moři v době, kdy se předchůdce evropského kontinentu nacházel na úrovni rovníku. Komplex vápenců je na severozápadě omezen Moravskou branou, na jihovýchodě se vápencová kra noří pod příkrovy Západních Karpat.

Tak, jak se tehdejší kontinent pomalu přesouval k severu, byla naše oblast zaplavována postupně hlubším a chladnějším mořem. Sedimentace probíhala v několikakilometrové hloubce pod mořskou hladinou, a tak toto mladší moře překrývalo bělošedé vápence bohaté na zkameněliny již jen nánosy kalu, bahna a písku. Vápence byly postupně překryty drobami a slepenci hradecko-kyjovického a moravického souvrství. Na celý komplex, zvaný moravskoslezské paleozoikum, byly později, při horotvorných procesech utvářejících Karpaty, nasunuty nejzápadnější karpatské výběžky.

V třetihorách, v období zvaném miocén, bylo území a již vytvořené starší horniny opět zaplaveno mělkým teplým mořem, které zde zanechalo usazeniny v podobě vápnitých jílů a písků. Těmito sedimenty byly také vyplňovány již existující krasové prohlubně i jeskyně, které se v té době nacházely pod hladinou moře. Nálezy miocenních sedimentů v jeskyních jsou známy ze Zbrašovských aragonitových jeskyní nebo z menších jeskyněk u Černotína a dokládají, že předchůdkyně dnešních jeskyní byly vytvořeny již před miocénem, tedy před 15 miliony let.

Hranický kras byl opakovaně vytvářen dvěma krasovými procesy. Vždy, když se vápence v důsledku výzdvihu pevniny či poklesu moře staly souší, začaly je postupně rozpouštět vody. Prvním typem bylo krasovění klasické, kdy jsou krasové útvary modelovány srážkovými vodami, druhé je krasovění hydrotermální, které bylo umožněno přítomností vlažných uhličitých minerálních vod.

Hranický kras leží na styku dvou celoevropsky významných geologických celků, a to Českého masivu a Západních Karpat. Po hlubokých zlomech, které tyto jednotky oddělují, unikaly směrem k povrchu plyny ze zemského pláště. To bylo při nedávných výzkumech prokázáno stopovými plyny, které doprovázejí vývěry oxidu uhličitého. Jedná se o nepatrné koncentrace helia, které může pocházet pouze ze zemské kůry, tedy z hloubky okolo 40 km.

Rozpouštěním plynů a minerálů v podzemních vodách vznikají proplyněné minerální vody, lidově kyselky. Oxid uhličitý dodnes migruje po hlubokých zlomech až na povrch a vytváří tzv. plynová jezera v podzemních dutinách. Podle teploty kyselky (22,5 °C) a jejího chemického složení lze usuzovat, že pásmo jejího vzniku leží při bázi devonských vápenců.

Teoretická báze devonských vápenců naznačuje také celkovou hloubku Hranické propasti. Problémem současné geologie však je, že celková mocnost vápenců nebyla v Hranickém krasu nikdy ověřena. Výpočty a modelováním geologického vývoje lze dosáhnout teoretické hloubky okolo 1 000 m. Ale v nedalekém vrtu Potštát byly stejné vápence nalezeny opakovaně zavrásněné v hloubce 4 200 m.

Výstupové cesty kyselek byly postupně zvětšovány korozí na dómy a kaverny dnešních rozměrů. Přesné doklady o začátku hydrotermálního procesu v Hranickém krasu však stále nemáme, neboť nejstarší části jeskyní se dnes nacházejí hluboko pod povrchem i pod úrovní podzemních vod. Podle posledních výzkumů, které byly zaměřeny na datování hydrotermálních sintrů, vznikla největší část dnes známých jeskynních prostor v období před 100-130 tisíci let.

Nejvýznamnějším a největším povrchovým objektem Hranického krasu je Hranická propast. V jejím okolí se nacházejí nevelké, ploché až mísovité závrty. Podle studia vrtných profilů byla část závrtů vytvořena klasickým krasověním ještě před pokrytím vápenců mladšími horninami. Některé závrty mohou být také ukazatelem míst silného teplicového zkrasovění, které se často jinak na povrchu neprojevuje. Ověření geneze jednotlivých závrtů je vzhledem k vysoké mocnosti nadložních sedimentů nemožné.

V zimě lze v podobě ploch, kde roztává sněhová pokrývka, vysledovat místa, kde vystupuje teplý oxid uhličitý naznačující přítomnost podzemních prostor. Nejzřetelněji se tato místa projevují v okolí Hranické propasti, nejznámější z nich bylo pojmenováno Půlhodina. Na vybraných místech vystupujícího oxidu uhličitého probíhá pravidelný monitoring chemického složení a množství vystupujících plynů.

Hranický kras je mimořádně zajímavým a cenným územím, kde se na malém kousku země projevuje neuvěřitelné množství geologických procesů, a to i těch v ČR ne zcela běžných. Postupné odkrývání jejich stop a souvislostí je skutečnou geologickou detektivkou, kterou stojí za to vidět na vlastní oči.

Milan Geršl