Fauna v Národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic

Poloha Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic na rozhraní předhůří Karpat a Českého masivu je zmiňována i na jiných místech této publikace. Obdobně i skutečnost, že severní část se nachází na podloží kulmských břidlic, drob a slepenců a jižní část na devonských vápencích.

A tady může zvídavého čtenáře napadnout otázka, zda jsou zde žijící živočichové také závislí na horninovém podloží a z něho vzniklých různých půdách, tak jako rostliny. V následujících řádcích poodhalíme odpověď i na tuto otázku.

I když ještě nebyly v prostoru Hůrky a Hranické propasti prozkoumány všechny taxonomické skupiny živočichů, o většině důležitých pro toto území již mnoho víme.

Bezobratlým živočichům obývajícím suchou část Propasti i jezero na jeho dně je věnována samostatná kapitola. Proto se nyní zaměříme většinou na oživení dalšího území národní přírodní rezervace.

Mimo Hranickou propast bylo zjištěno celkem 8 relativně běžných druhů žížal. Velice zajímavé však bylo nalezení žížaly Lumbricus polyphemus, která byla považována za panonský druh, a zde dosáhla severní hranice svého rozšíření.

K nejlépe prozkoumaným bezobratlým na Hůrce patří plži, bylo jich zde zaznamenáno přes 50 druhů. Vzhledem k vazbě části z nich na vápencové podloží jsou skupinou, která má, obdobně jako rostliny, rozdílné druhové zastoupení v severní a jižní části rezervace. V jižní části žije plžů výrazně více, a to včetně vzácnějších druhů, jako jsou kuželovka skalní, vřetenovka rovnoústá, závornatka malá či sklovatka krátkonohá. Významný je výskyt skalnice kýlnaté, která tu představuje vyznívající atlantický prvek a dosahuje zde východní hranice areálu rozšíření.

Opakovaně byl v NPR Hůrka u Hranic prováděn výzkum zaměřený na živočichy žijící v půdě. Velmi pěkné výsledky přinesl u stonožek, kterých byly dosud objeveny 23 druhy, což je plná třetina všech stonožek známých v celé České republice. Žijí zde jak druhy typické pro karpatskou faunu, jako stonožka Harpolithobius anodus, tak také druhy silně vázané na krasová území – stonožky Lithobius lucifigus a Lithobius nodulipes. Všechny tři uvedené druhy jsou dokladem dobře zachovaného přírodního prostředí.

Obdobná stanoviště jako stonožky, tedy v dobře provzdušněných půdách nebo na jejich povrchu či pod kameny a kůrou odumírajících stromů, vyhledávají také suchozemští stejnonožci. Z 11 zatím zde objevených druhů je nejhojnější stínka Protracheoniscus politus. Za nejhodnotnější nález lze pak považovat stínku Ligidium germanicum ze dna suché části Hranické propasti. Stonožkám jsou tvarem těla podobné mnohonožky, které však mají na většině tělních článků dva páry končetin oproti jednomu páru u stonožek. Nejedná se o podobu čistě náhodnou, vychází ze skutečnosti, že tito živočichové obývají podobná stanoviště. A tak na Hůrce můžeme nalézt více druhů mnohonožek. Vůbec poprvé na Moravě tu byl doložen výskyt svinule Trachysphaera gibbula.

K hodně početným členovcům v naší fauně patří pavouci. Tomu odpovídají i výsledky jejich výzkumů na Hůrce, kde jsou zatím známy 124 druhy. Mimo jiné tu byli zjištěni také 3 pavouci uvedení v Červeném seznamu České republiky: běžník Blackwallův (poprvé nalezen v ČR mimo území na jihu Moravy), zápřednice ozdobná a skákavka mravencovitá, kteří zde dosahují nejsevernějšího výskytu na Moravě. Zvláštností posledního uvedeného druhu je, že tento drobný pavouk napodobuje svým vzhledem i chováním mravence. Naopak k větším pavoukům na Hůrce patří sklípkánek hnědý. Jeho přítomnost mohou prozradit zvláštní kolmo postavené podzemní lapací trubice, na povrchu rozšířené v nástražný vak hnědavé barvy. Kořist, která na takovou nástrahu vstoupí, je pavoukem stažena do obytné komůrky, kde ji nerušeně konzumuje.

Pavoukům podobní sekáči jsou zastoupeni 6 druhy z přibližně 30 v celé ČR. Vesměs se jedná o druhy běžné s výjimkou sekáče Platybunus bucephalus, typického pro vyšší až horské polohy.

Z hlediska hodnocení zachovalosti prostředí představují důležitou skupinu brouci, kterých zde bylo zatím nalezeno více než 140 druhů. Ze zvláště chráněných a vzácných druhů lze uvést zlatohlávka skvrnitého, nosorožíka kapucínka, tesaříka dubinového či tesaříka pilunu, vázané především na svažitý dobře osluněný terén nad železniční tratí. Výčet zjištěných brouků zcela jistě není konečný a lze očekávat rozšíření jejich druhového spektra, zejména v souvislosti s dalším vývojem částí chráněného území zasažených polomem z června 2008.

Obdobně ani výčet 212 druhů motýlů není možné považovat za finální. Zejména noční motýli ještě jistě doplní dílčí přehled, který zatím zahrnuje druhy od běžných můr přes největší z nich elegantní stužkonosku modrou či  vzácnější krasavce, jakým je lišaj svízelový nebo drobný lišejníkovec čtveroskvrnný. Pojítkem s časem lesní tmy je přástevník kostivalový, aktivní ve dne i v noci. A ozdobou lesních světlin se za slunečného dne stává batolec duhový.

K velmi zajímavým nálezům ze širokého spektra dalších skupin hmyzu patří opakovaný výskyt bezkřídlé srpice sněžnice matné, která je zvláštní tím, že se v teplejších zimních dnech (5-9 °C) objevuje i na sněhu, kde vyhledává jiné druhy hmyzu, ale může se živit i mechorosty.

Zastoupení obratlovců je zdánlivě málo početné. Ale vzhledem k menší rozloze a určité izolaci chráněného území v agrární krajině a jeho vysoké návštěvnosti nevyznívá konečný výsledek vůbec špatně.

Patrně jen těžko by někdo v lesích na Hůrce hledal ryby. I když druhá nejhlubší zatopená propast na světě vyplněná sladkovodním jezerem by k takové myšlence mohla svádět. Ale v jezeře byli zatím odhaleni pouze bezobratlí živočichové, jak je popsáno na jiném místě. Minerálka rybám původním v našich zeměpisných šířkách nesvědčí, a podobně není vhodným prostředím ani pro vývoj obojživelníků. A tak, i když v blízkém okolí žije více druhů žab a čolků, byly na Hůrce zatím nalezeny pouze nejběžnější druhy, skokan hnědý a ropucha obecná.

Výskyt plazů není o mnoho bohatší. Jen ještěrka obecná se občas vyhřívá na skalních výchozech nad železniční tratí nebo se mihne křovím v okrajových částech lesa.

Nejhojnější skupinu obratlovců tu představují, tak jako celkově v naší fauně, ptáci. Dosud byl zaznamenán výskyt 57 druhů, z toho 42 druhy hnízdící. I díky zvýšené návštěvnosti tohoto území patří už minulosti zaznamenané údajné hnízdění naší největší sovy výra velkého, který se koncem zimy ozývá z okolních lomů. Také kavky obecné přesídlily do měst. Ale v jejich případě šlo patrně o stěhování dobrovolné za snadnějším živobytím. A tak ve skalní stěně Propasti  zůstaly ze starousedlíků jen poštolky obecné. Z dalších vzácnějších druhů na Hůrce hnízdí včelojed lesní, krahujec obecný, holub doupňák, strakapoud prostřední, linduška lesní a lejsek šedý. Jeho příbuzný lejsek bělokrký patří k nejhojněji hnízdícím druhům na lokalitě. Téměř úplná je rodina sýkor – koňadra, modřinka, uhelníček a babka doplněná mlynaříkem dlouhoocasým. Mezi pravidelnými hnízdiči nechybí ani oba druhy králíčků, tedy králíček obecný a králíček ohnivý, kteří patří k našim nejmenším ptákům.

Nejpočetnější zastoupení mezi 30 druhy savců mají díky Hranické propasti letouni. Zatím se podařilo prokázat výskyt 16 druhů netopýrů a vrápenců. Výsledky dlouhodobého výzkumu v Propasti a jejím okolí jsou představeny na jiném místě. Zde si jen můžeme připomenout, že letouni využívají i další území rezervace, kde bylo zatím zaznamenáno 8 druhů (což je polovina druhového spektra od Propasti), přičemž k nejhojnějším tu patří netopýr hvízdavý a netopýr velký obdobně jako u Hranické propasti.

Podobně jako letouny, tak i další savce, běžný návštěvník území jen těžko zahlédne. Během dne si může povšimnout krtin vytlačených krtkem obecným a ve větvích stromů skotačících veverek obecných, které se tu předvádějí v celé škále barevných variant kožíšků od jasně rezavé až po téměř černou. Případně u cesty vyplaší zajíce polního, který našel úkryt v lesním podrostu. Až s přicházejícím večerem les plně ožívá a za potravou vyrážejí nejen hmyzožraví rejsek obecný a rejsek malý, ale také drobní hlodavci jako norník rudý, myšice lesní a myšice křovinná, které následují jejich predátoři: liška obecná, kuny a lasice kolčava. I srnky opustí řepkové pole a jdou si spravit chuť okusem čerstvých semenáčků buků, habrů či lip a květů lilií zlatohlavých. I proto by měl noční les na Hůrce žít aktivitou jen jeho původních obyvatel.

Jiří Šafář