Propast a její okolí v minulosti

Hranická propast na naše předky působila jako tajemné a strašidelné místo a její existenci si potřebovali nějak „zdůvodnit“. Tak se v lidových vyprávěních rodily nejrůznější pověsti o vzniku Propasti, do nichž byl zpravidla zakomponován také nedaleký hrádek Svrčov, méně často i teplické lázně a hradiště v Ústí. Pro vyprávění v německém jazyce hrál roli i místní název Gevatterloch, tedy Kmotrova díra, zatímco v češtině se vždy mluví jen o Propasti, tak jako nedaleký poutní kostel Narození Panny Marie byl vždy jen Kostelíčkem.

Už existence těchto sídel v okolí Propasti naznačuje, že vztah lidské populace k této lokalitě má dlouhou historii. Nejstarší známou vrstvu osídlení dokládají archeologické vykopávky – v lokalitách Velká a Malá Kobylanka bylo nalezeno několik pazourkových nástrojů a zvířecích kostí, které svědčí o existenci lidského osídlení v pozdním paleolitu či raném mezolitu (cca 8 000 let př. n. l.). Mladší doklady osídlení byly objeveny v prostoru hradu Svrčova – jedná se o eneolitickou keramiku (cca 4 000 let př. n. l.).

Další zprávy už se mohou alespoň částečně opírat o svědectví psaných pramenů. Hrad Svrčov se k roku 1548 uvádí jako pustý, zachycuje ho také veduta Hranic, kterou vytvořil Jan Willenberger pro knihu Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593. Předpokládá se, že hrad vznikl v polovině 14. století a že jeho zakladateli byli vladykové ze Zdounek, jejichž erb zvaný svěrček (železný předmět ve tvaru písmene N, který měl svrhávat nepřátelské jezdce z koní) dal hradu název. V 18. století byl hrad využíván jako zdroj stavebního materiálu, takže dnes je viditelný jen hradní příkop a základy asi 2 metry silných hradeb a jedné obytné budovy. Podle několika pověstí se ve zříceninách hradu objevuje bílá paní. Jednou se stará o ztracené dítě, podruhé hlídá ukryté poklady. K jejímu vysvobození je třeba vytrhnout zlatý klíč z tlamy hořící svině.

Na nedalekém skalním ostrohu vystupujícím z Hůrky do údolí Bečvy je umístěna barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Podle něj bývá skála ve starší literatuře označována jako Svatojánská. Sochu vytvořil roku 1708 Ferdinand Gross pro hranické náměstí. Nepříliš zdařilá skulptura byla v roce 1716 nahrazena jinou a Grossova socha byla přemístěna na vyhlídku u Hůrky. Svatý Jan Nepomucký je zpodobněn jako postava klečící na oblaku neseném anděly. Shodnou sochu vytvořil Gross také pro most přes Bečvu v Lipníku nad Bečvou.

Samotná Propast byla až do 19. století obklopena několika dalšími geologickými útvary, které byly zničeny při těžbě vápence anebo jsou dnes v terénu jen málo zřetelné. Josef  H. A. Gallaš vytvořil podle svých vzpomínek kresbu tzv. Čertovy kazatelny, která se nacházela „v malém oudolíčku“ mezi Propastí a Svrčovem. Byla to „skála ze třech dovrchu strmících sloupův složená, nad nimiž hrozná skalina v způsobu velkého tříhranného klobouku položena byla, tak sice, že z té strany od silnice malé okno, z oné pak od Svrčova dosti prostrannou bránu působila“. Ze starých popisů Propasti se dozvídáme, že v její blízkosti se nacházela tzv. Stará propast. Jedná se o asi 20 metrů hluboký krasový závrt vzdálený jen pár metrů jihozápadně od Propasti. Dnes je nazýván Velký závrt. Řada návštěvníků procházejících bezprostředně kolem něj po turistickém chodníku jej však v lesním porostu prakticky nevnímá.

Četné varianty pověstí o Propasti spojují její vznik většinou s trestem za nějaký zločin. Zpravidla se jej měl dopustit svrčovský hradní pán, jednou se jedná o cizoložství, podruhé vraždu přítele či smlouvu s ďáblem za narození vytouženého dítěte. Trest pak souvisí s tím, že se pod rytířem otevře země a on padá do pekel. Německá pověst o Kmotrově díře se naopak váže ke zdůvodnění názvu Propasti (Gevatterloch) – žárlivost znepřátelí dva kmotříčky (muže, kteří byli navzájem kmotry dětí toho druhého). Jeden z nich zabloudí, padá do Propasti, zachytí se růžového keře a volá o pomoc. Druhý váhá, zda se soka zbavit, nebo jej zachránit, „nakonec hlas srdce zvítězí“, oba se smíří a přátelství zpečetí sňatek jejich dětí.

Setkáváme se i s řadou dalších pověstí souvisejících s Propastí. Už v textu o Propasti, který v roce 1580 otiskl Tomáš Jordán z Klausenburka, se dozvídáme, že do ní „před časy lidé na smrt odsouzení metáni bývali“. Podstatnou část Jordánova pojednání však tvoří popis přírodního útvaru, který vypadá „jako peklo nějaké“. Zmínky o Propasti najdeme v literatuře i v 17. a 18. století – je zachycena i na Komenského mapě Moravy z roku 1627. Jedná se nejen o jediný krasový jev, který se do této mapy dostal, ale dokonce jde o nejstarší kartografické zachycení krasového jevu v České republice vůbec.

Textů o Propasti začíná výrazně přibývat od počátku 19. století, kdy do života lidí stále víc vniká tzv. volný čas a s ním související rozvoj čtenářství i turismu. Už v roce 1815 nechal hranický krajský hejtman Karel hrabě Chotek vybudovat na dno Propasti dřevěné schodiště o 260 stupních, což ukazuje nemalý zájem o turistické poznávání lokality. Na stránkách společenských magazínů i vědeckých publikací se tehdejší čtenáři mohli dočíst o množství pokusů změřit hloubku Propasti i o snahách přeplavat její jezírko. Josef  H. A. Gallaš například v roce 1819 uvádí: „Znám jednoho muže, který v přítomnosti více lidí přeplaval toto jezero, veden pouhou zvědavostí prozkoumati onen kout, a ačkoliv je velmi proslulým plavcem a potápěčem, mohl zpáteční cestu dokončit jen s největším vypětím. Podle jeho výpovědi se mu zdálo, jako by ho voda chtěla stáhnout dolů.“

Na konci 19. století se Propast stala dějištěm jednoho ze zločinů sériového vraha Hugo Schenka, jehož soudní proces vzrušoval Evropu v roce 1884. Schenk navázal pomocí inzerátu známost s vídeňskou služkou Josefinou Timalovou, pod příslibem sňatku z ní vylákal její úspory, se svým společníkem Karlem Schlossarkem ji 20. května 1883 zavezl do Černotína, opili ji a svrhli do Propasti. V literatuře pak příběh dlouho žil díky soudničce Egona E. Kische „Žena, která čeká na vraha“ z roku 1931.

Ve 20. století se Propast dočkala mediální pozornosti především stálému zvyšování údaje o největší naměřené hloubce, které pokračuje i na začátku 21. století, a tak se i nedávno vydané turistické materiály rychle mění v zastaralé.

Jiří J. K. Nebeský